Pocta Eduardu Tomášovi

který by 25.11. oslavil 110 let od svého narození. Je podzim roku 1991. Dlouho očekávaný den je tu. Jdu poprvé s přáteli na návštěvu k manželům Tomášovým.

 Auta jsme zaparkovali v Jílovém nedaleko chatové osady. Cestou jdu sám, ztišuji se a pomalu kráčím již mezi ploty, pěšinou k jejich chatě. Hlavou mi probleskou vzpomínky na předchozí 2 roky. Měsíce strávené na lůžku, kdy nebylo jasné, zda se vrátím do života, kontakt s oním světem ve špitále v Hradci, pomalá rekonvalescence během níž mě soused a léčitel Ota Čada držel svým klidem a energií při životě a zároveň pomaličku odhaloval tehdy pro mne ještě zcela skryté pravdy. Od něho jsem se dozvěděl o tajemných mysticích manželích Tomášových a jeho návštěvách u nich. Pak se mi do rukou dostala Eduardova kniha Jóga pozornosti, která mě zcela pohltila. Celé stránky mi vstupovaly najednou do mysli a já si jen řekl: " Pane Bože, vždyť je to tak jednoduché! Proč to neděláš?" No a teď, asi rok po přečtení této knihy a krátké praxi kráčím plný očekávání vstříc vysněnému setkání. Shodou okolností jsem se ocitl nejblíže dveří, zaťukal a otevřel je. Na ten pocit, kdy jsem vstoupil dovnitř asi nikdy nezapomenu: "Aha, tak takto je to, když je člověk DOMA!" Za mnou se nahrnuli ostatní, pozdravili jsme se a já jako jediný nově příchozí jsem byl Tomášovým představen. Zapsali si mě do deníku navštěv, ptali se, co dělám za práci a co mě přivádí atd. Míla mezitím donesla čaj a nějaké buchty. Poseděli jsme něco přes hodinu, pak došlo i na společnou meditaci. Pro mě byla neuvěřitelným svátkem a meditací zároveň každá vteřina tam prožitá. To jsem vůbec netušil, že to nejsilnější na mě čeká při rozloučení. Věděl jsem, že když mi řeknou na shledanou, že už se nemám vracet. Proto jsem si toužebně přál ono: "Přijď zas!" a ono se mi splnilo nejen to. Na odchodu mi Míla i Eduard požehnali na duchovní cestu, což byl pro mne nádherný a silný moment, který Míla ještě mnohonásobně posílila tím, že mě prstem píchla doprostřed hrudi a řekla: "Tady máš duchovní srdce!"Měl jsem pocit, že v tom okamžiku mi v hrudi vybuchla malá atomovka. Srdce se rozzářilo a zářilo celé 3 měsíce. Po celou tu dobu jsem byl dokonale šťasten, asi chodil po světě s úsměvem idiota, ale bylo mi to úplně fuk. Pak to pomalu vyhaslo a já musel začít odklízet ty závoje, které tu záři nepouštěly. Mnozí to znáte, že?

Tak skončilo mé první osobní setkání s Tomášovými. Považuji jej za obrovskou milost a byl vděčný za každé další, ale o nich třeba někdy příště. Jejich přínos je, myslím, stále nedoceněný a asi nedocenitelný. Děkuji jim z celého srdce za podporu i během psaní tohoto textu.