Milý Eduarde,
včera tomu bylo 112 let od doby, kdy jsi se "narodil". Stále s vděčností vzpomínám na velkou milost osudu - na tu možnost pobývat ve Tvé a Mílině přítomnosti. Vzpomenu dnes na 2 návštěvy u vás, které se zdánlivě vážou více k Míle, než k Tobě.
Bylo to o tomto čase předvánočním, někdy kolem roku 1996, když Ti kamarádi chtěli zahrát a zazpívat k svátku i narozeninám. Jirka věděl, že jsi býval vodákem a měl jsi rád trampské písničky. Tentokrát jste s Mílou byli, vzhledem k Tvému pokročilejšímu věku, ve svém pronajatém bytě v jedné vile v Praze. Návštěva probíhala zpočátku úplně standardně, snad jen nabízení knih a kazet bylo tenkrát zkráceno na minimum. Normálně to byl, jak víš, Mílin tak 20 minutový rituál, po kterém člověk odcházel s batohem knih a kazet. Povídali jsme si a poslouchali Vaše rady, přitom popíjeli čaj a dostali jsme něco malého na zub. Vše krásně plynulo až do chvíle, kdy kamarádi vytáhli kytary a začalo se zpívat. Ty jsi se dobře bavil, ale Míla okřikovala zpěváky a stále dokola je žádala, ať zpívají potichu, protože pan domácí nesnáší hluk. V tom ale byla trochu potíž, protože Karel buď zpívá nahlas nebo vůbec J. Potichu prostě neumí. Dobře jsem se bavil, protože už jsem pár Míliných vtípků zažil na vlastní kůži, ale Karel se evidentně potil ve svém snažení. Evidentně nebyl ve své kůži. Když se mu to po asi pátém upozornění začalo trochu dařit, zazvonil telefon. Míla ho zvedla. Na druhém konci byla nějaká žena, která se chtěla dlouho bavit o ničem, což Mílu evidentně nudilo, tak jí sdělila, že je u vás návštěva a že krásně hrají na kytary. Pak nastavila sluchátko směrem k nám a požádala nás, ať zpíváme nahlas, aby nás ta paní lépe slyšela... a po chvíli zavěsila. Návštěva skončila s tím, že nás Míla pozvala k vám na chatu, tam prý budeme moci zpívat, co hrdlo ráčí. Možná v tu chvíli ani ona netušila, co na nás nachystá.
Možná si ještě vzpomeneš, jak jsme přijeli následující jaro do Jílového. Neměl jsem ze sebe úplně dobrý pocit, procházel jsem nějakým podivným obdobím a zanedbával praxi. Samozřejmě jsem se nesnažil nic skrýt. Stejně by to bylo marné a neupřímnost by mi spíš uškodila. Seděl jsem dál od Tebe naproti Míle. Povídali jste, já jen naslouchal, když jsi se zničeho nic na mě podíval a řekl: " Petře přidat!" Jen jsem tiše odvětil: "Já vím." Chvíli poté kamarádi vytáhli kytary. Míla se na ně nazlobeně podívala a řekla: "Cože! Vy jste sem přijeli hrát na kytary? Mě od rána bolí hlava!" A pokračovala ve svém monologu několik minut. Nakonec ho uzavřela s tím, ať si tedy hrajeme, ona ale půjde do kuchyně a ostentativně za sebou přibouchla dveře, které po chvíli pootevřela a nenápadně poslouchala, což pro změnu neuniklo Karlovi. Během toho hudrování jsem se pod vlivem Tvého "seřvání" díval Míle do srdce a položil si do nitra otázku, kde je v ní teď božství a zůstal úplně v klidu, jen jsem to pozoroval a čekal na odpověď. Po chvíli jsi se na mě podíval, pousmál se a pokýval hlavou. Jako bys řekl: "To je ono!" Zalila mě vděčnost k té chvíli. To byla toho dne celá naše konverzace. Pro mě ale nesmírně důležitá! Jak si jistě pamatuješ, příběh pokračoval dál. Karel s Jirkou hráli, ostatní zpívali, Ty občas s námi a Míla zůstávala v kuchyni.
Po chvíli jsem vyšel ven, kde hlídala naše malé a kamarádů odrostlé děti moje žena a vzal ji dovnitř, aby se s vámi také pozdravila. Míla hned, jak nás zaslechla, vyšla z kuchyně a jako milius zvolala: "Vítej Zuzanko! To jsem ráda, že Tě vidím!" Dokonalá obrátka. Karel dodnes nevěří, že to byly jen takové testíky naší bdělosti a (ne)připoutanosti. Ale o nich snad někdy jindy.
Cítím Tě tu, Eduarde, všude, jak tak vzpomínám a je mi krásně. Myslím, že mi promineš i to tykání.
S láskou....Tvůj Petr